Ekomodulace jakožto prostředek na snížení obalového odpadu

Ekomodulace spadá do systémů EPR (z anglického Extended Producer Responsibility) neboli rozšířené odpovědnosti výrobce. Ta funguje v České republice ve vybraných oblastech již řadu let. Setkávat jsme se s ní doposud mohli běžně například u elektroodpadů nebo autovraků. V souvislosti se změnami v odpadovém hospodářství se však v posledních letech rozšiřuje i na mnohé jiné oblasti.

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) definuje rozšířenou odpovědnost výrobce jako environmentálně-politický přístup, při kterém je odpovědnost výrobce za jeho produkt rozšířena i na tzv. post-spotřebitelskou fázi životního cyklu daného produktu. Snahou EPR je tedy zohledňování environmentálních charakteristik produktů i výrobních procesů do celého produktového řetězce.

Politiku EPR charakterizují především dva klíčové body – přesun větší či menší části odpovědnosti přímo na výrobce a s tím související poskytování pobídek výrobcům, aby již při samotném vývoji produktů brali ohled na jejich dopad na životní prostředí. Zjednodušeně lze říci, že jedním z hlavních úkolů EPR systému v obalovém průmyslu je vytvoření právě takového prostředí, ve kterém je pro výrobce ekonomicky nejvýhodnějším způsobem vyrábět produkty s co nejnižším negativním dopadem na životní prostředí.

Ekomodulace v praxi zavádí škály poplatků za uvádění obalů na trh, kdy budou zvýhodňovány právě ty způsoby balení, které jsou šetrnější k životnímu prostředí. „Nová regulace tedy bude umožňovat, aby obaly snadno recyklovatelné (například z jednoho druhu materiálu) byly levnější než obtížně recyklovatelné obaly, například takové, které kombinují různé nekompatibilní druhy plastů (typicky PET lahve s rukávem z PVC),“ uvedla mluvčí ministerstva životního prostředí Petra Roubíčková. V poplatcích bude zohledňována řada kritérií, mezi nimi krom samotné recyklovatelnosti výrobku také například jeho trvanlivost či možnost opravitelnosti a znovu použitelnosti.

U obalů jako takových bude brán zřetel především na to, jak obtížné je obal třídit a následně recyklovat za pomoci dostupných technologií současných třídicích linek. Do popředí zájmu se dostanou nejen fyzické vlastnosti obalů, ale třeba také schopnost snadné identifikace použitých materiálů či jejich dostatečné množství na trhu, aby byla jejich tříditelnost a recyklace ekonomicky výhodná. Současně se bude také posuzovat schopnost recyklace obalu nejen „doma“, ale také v zemích, kam je výrobek v daném obalu exportován. Výrobci by tedy měli být motivování k využívání takových obalových řešení, která jsou co možná nejméně zatěžující pro odpadové hospodářství a životní prostředí jako takové.

Česká republika je již řadu let skutečně proaktivní, co se třídění odpadu týče. Podle výsledků společnosti EKO-KOM bylo v roce 2019 vytříděno celkem 73 % všech obalů. „Češi jsou úžasní v třídění, ale utřídili bychom se k smrti. Daleko lepší a logičtější je, aby obalový odpad pokud možno vůbec nevznikl,“ uvedl pro Lidové noviny Richard Brabec, ministr životního prostředí, a dodal: „Na co třeba často upozorňují i sami lidé: koupí si maličký výrobek a mají ho v obrovské krabici plné polystyrenu. Ekomodulace by měla řešit i tento jev. Celý svět vyrábí nesmyslně moc nesmyslně velkých obalů.“